Bohužel nestihl jsem koupit poslední číslo Reflexu, s velmi sugestivně provedenou karikaturou doktora Ratha. Byla totiž vyprodaná hned, jak se objevila na novinových stáncích. Přiznávám se tedy, že i já jsem podlehl davové psychóze vyvolané našimi multimédii.
Z pohledu prodejce to byl dokonalý tah. Reflex vyburcoval naši populaci a jinak průměrně nakupovaný časopis byl rozprodán během několika málo dní. Na obrovském úspěchu posledního čísla měla tedy jednak vliv šokující první strana tak i prezentace celé kauzy v médiích. Z pozice doktora Ratha bych to opravdu nechtěl zažít.
Oprostěte se nyní od politiky ČSSD i osoby Davida Ratha.
Při dalším pohledu na celou věc jsem zjistil, že jsem v celkem konzervativní a že jsem zásadně proti využívání hrůz druhé světové války v politické karikatuře. Osobně by se mi rozhodně nelíbilo, kdyby mě kdokoli spojoval s představitelem třetí říše. Vždyť tento člověk vlastně představuje naprosté opovržení lidstvím a je synonymem pro milióny mrtvých. Máte pocit, že jakákoli osoba současnosti může být s tímto člověkem jakkoli srovnávána? Jsou si novináři vědomi, že spojili jméno jednoho z našich politiků s hrůzami druhé světové války v plné jeho šířce? Opravdu chtěli novináři, aby si při pohledu na naše politiky někdo představoval koncentrační tábory, hromadné hroby zmasakrovaných lidí nebo obrázky mrtvých vojáků v zákopech? Nebo naopak chtějí snad zlehčovat onu temnou dobu lidských dějin a přirovnávat ji k políčkům našich současných politiků?
Jsem si jist, že toto rozhodně nezamýšleli. Proto se klaním k názoru, že je krajně nevhodné vytvářet jakákoli spojení mezi hrůzami druhé světové války a politikou současnosti. Zde by měla nastoupit profesionalita našich novinářů a automatické zapojení jejich vnitřní etické bariéry. Je však nutné zažehnat všechny, kteří by přicházeli s čímkoli co by mohlo připomínat Cenzuru. Jednoznačně říkám:
Cenzura, NE!
Sloboda slova, ANO!
Svobodu slova je však nutné vážit co nejopatrněji. Podobné excesy nás o ní totiž mohou snadno připravit.
V návaznosti na celou kauzu mě napadla ještě jedna otázka?
Představte si například, jak o vás někde napíší, že jste znásilnili nezletilé dítě. Potom otisknou zprávu, že došlo k omylu, ale že to byl někdo úplně jiný a že se vám tímto omlouvají. Kolik lidí si přečte, že jste zvrhlík a kolik lidí si přečte, že to ve skutečnosti udělal někdo jiný? Rozhodně to nebude stejné množství čtenářů. V současnosti se samozřejmě můžete obrátit na soud o pomoc. To však v televizi rozmáznou celý váš život a určitě vyhrabou i nějakou tu špínu. Soud sice na konec uzná, že máte pravdu, ale zároveň dodá, že veřejná omluva od deníku stačí. To že s vámi nikdo nechce v paneláku promluvit, to je už jen váš problém. Kde je tedy obrana proti takovémuto jednání? Mají tedy lidé vůbec nějakou ochranu před podobnými excesy masmédií?
